Jak vznikala naše příjmení

Frekvence příjmení. Příjmení, užívaných v České republice je víc než 65 000. Za předpokladu, že by byla rovnoměrně rozdělena, mělo by jedno příjmení asi 250 nositelů. Víme, že tomu tak není: některá příjmení jsou obvyklá, vyskytují se u mnoha rodin, jiná (a je jich velmi mnoho) jsou vzácná a udržují se jen u potomků jednoho rodu. Čísla jsou velmi výmluvná: jen asi čtvrtinu evidovaných příjmení má 50 a více mužských nositelů, stanovíme–li si hranici 500 mužských nositelů, zjistíme, že takových příjmení je už jen 1460. Víc než 1000 nositelů má 647 příjmení a 2000 nositelů má pouhých 284 příjmení.

Nejčastější české příjmení je Novák. Má analogii i v jiných jazycích: Neumann je německý Novák, Newman anglický, Nowak polský... Že je tolik Nováků, je způsobeno tím, že novost byla prvním a výrazným rozlišovacím znakem člověka, který přišel do uzavřeného kolektivu. Podnět takto označit člověka byl poměrně častý. Totéž platí o příjmení Novotný, v tabulce četnosti na 6. místě (a ovšem i o méně četných příjmeních Nový, Nováček stejného významu). Dalším výrazným rozlišujícím rysem byl společenský status označovaného člověka, daný např. vztahem k vrchnosti. Od poddaných, kteří tvořili většinu vesnice, se lišil svobodník: dostal příjmení Svoboda (v tabulce četnosti na 4. místě). Stejně výrazně se od člověka ze vsi, ze selské usedlosti, lišil člověk ze dvora, Dvořák (8. místo). Na Moravě toto příjmení bylo synonymem příjmení Svoboda. Označovalo svobodného sedláka poddaného přímo králi. V tabulce nejčetnějších příjmení najdeme i jméno Zeman, vyjadřující společenský status a označující drobného šlechtice. Mezi nejčetnější příjmení patří i ta, která charakterizují člověka podle zevnějšku přímo: Černý (toto příjmení má u nás i svůj německý ekvivalent, ať už ve formě spisovně německé Schwarz nebo počeštěné Švarc; je ovšem podstatně řidší.), Kučera nebo metaforicky: Růžička, Fiala, podle vlastností přímo: Veselý, Pokorný, nebo nepřímo: Jelínek, Pospíšil, Nechvátal a pod. Dále najdeme v seznamu nejčastějších českých příjmení křestní jména, která u nás zdomácněla v raném středověku a byla spojena s kultem některých světců, a to jak v původní podobě (Marek, Urban), tak jako odvozeniny z nich (Beneš z Benedikt, Blažek z Blažej a to z Blasius, Vaněk z Václav). Také řemeslo bylo vhodným označením člověka: mezi nejčastějšími najdeme Koláře (49. místo), Krejčího (18. místo) a Kováře (na 68. místě) a Bednáře (na 151. místě). Z příjmení, která vznikla z označení národnosti, je nejčetnější Němec (22. místo) a Němeček (185. místo), po něm následují však i další: Polák (na 72. místě), Čech (na 88. místě), Moravec (na 104. místě) a Horváth (= Chorvat, na 183. místě).

Z příjmení, která jsou cizího původu, je na prvním místě Müller (z něm. = mlynář, které patří mezi 157. nejčetnější české příjmení; příjmení Miller, Miler chápeme jako samostatná příjmení, i když jde jen o varianty zápisu), po něm následují příjmení Horváth (z maďarského označení Chorvata, v pořadí 183.), mají však i pravopisné variace (Horvát, které chápeme jako samostatné příjmení), Richter (z něm. A = soudce, 222.), Švarc (z něm. schwarz = černý, 398., vyskytuje se ale i v podobě Schwarz s menší frekvencí), Hofman (z něm., ekvivalent českého Dvořák, 475.) a Kunc (z něm. Kunz, to z osobního jména Kunrath, 519.)

Kdybychom tyto pouze pravopisné varianty spojili, čísla by mnohdy vypadala jinak, a to nejen u příjmení ze slov cizího původu (Müller, Miller a Miler, Schwarz a Švarc, Horvát a Horváth), ale i u příjmení ze slov českého původu (např. Sýkora, Síkora, Rybka, Ribka, Ripka, Otruba, Votruba a mnoho dalších). Ještě jiný obraz bychom dostali, kdybychom jako jediné příjmení brali např. všechny ekvivalenty příjmení Kovář, včetně německých (Šmíd, Schmidt), polských, slovenských a nářečních (Kowal, Koval a Kováč, Kovacs...)